Vážany nad Litavou
1 záznam
CZE kraj Jihomoravský, Vyškovsko
vizit: 13 0627
vlastní foto: vizit-bozimuka4.webnode.cz/cze-kraj-jihomoravsky/vyskovsko/vazany-nad-litavou/
***
meta: na J okraji obce, na vyvýšenině naproti hrázi rybníka
zděná boží muka
vlastní foto: 13 0627 CZE 1-8
satelit: souřadnice 49.123684,16.859827 (místo určuje červený terčík)
mapa: Edice Klubu českých turistů 87 (Slavkovské bojiště a Ždánický les) A4/45.46*35.36
historie: pozdně barokní z roku 1806
památka: monumnet.npu.cz/pamfond rejstřík 25546/7-3890
notes: (13 0627) sokl vysoký 75 cm s čelní stranou 116 cm a boční 113 cm, v soklu tři navzájem propojené výklenky vysoké 50 cm, v čelní straně široký 30 cm a v boční 46 cm, podloží pilíře vysoké 30 cm, v dolní části (nad soklem) široké 127 cm a v horní (pod pilířem) 90 cm, pilíř vysoký 93 cm o straně 77 cm, vrcholová římsa vysoká 30 cm a široká 100 cm, kaplice vysoká 95 cm o straně 77 cm, korunní římsa vysoká 20 cm, stříška vysoká 50 cm, ze tří stran pilíře výklenky vysoké 80 cm, široké 44 cm a hluboké 17 cm, v čelní straně kaplice hluboký výklenek vysoký 30 cm a široký 20 cm, před soklem žulový kámen s letopočtem 1806, vysoký 40, široký 30 a hluboký 25 cm
odkazy
www.vazanynadlitavou.cz/Vazany_linhartske_historicke_povidky_2.aspx
bonus
web obce v oddíle Vážany Linhartské (dřívější název obce) uvádí na stránce Historické povídky 2 také osudový příběh, který se váže k místním božím mukám v lokalitě Žlíbky:
Boží muka
Ve stín u vonných lip stojí bílá s červenou střechou – Boží muka. Za krásného dne hrají si pod lipami děti, ozdobí ji kvítím a poutník kolem jdoucí zbožně klobouk smekne a pokřižuje se. V době suchých dnů koná se k ní procesí, jinak stojí tiše a osamocena, obetkána tklivou bájí svého postavení. Nestála tu před mnoha lety a jistě že zbožná duše křesťanská nadarmo ji sem nepostavila.
Bylo to za dob, kdy tu ještě nestála – a majetníkem jedné z větších usedlostí vážanských byl sedlák Kudrna, první ze tří radních, kteří rychtářovi v obecních věcech radili.
A na pány držel ten bohatý sedlák s výraznou tváří českého sedláka: vysedlými lícními kostmi, klenutým čelem, orličím nosem, s křivými rty a hladce oholenou tváří. A nejel-li nikdo na robotu pro pilnou práci, sedlák Kudrna jistě jel ve svých žlutých koženicích, jež vězely v odřených botách a šedém kabátě těsně u krku zapnutém. A proto ho měl pan vrchní rád a dal na něho více jak na rychtáře. Ba slíbil mu, že se postará o to, aby se co nejdříve rychtářem stal. Ba pan vrchní i ke Kudrnům zašel, aby si prohlédl Kudrnovo hospodářství; ale zlí jazykové si povídali, že ne hospodářství, ale hezká panímáma Kudrnová ho tam táhne.
Na jeho poli to nebylo vždy nejlepší! O to musil se postarati Kudrnův Václav s kravičkami. Nerad viděl otcovu podlízavost pánům, ale co měl dělat? Vlastnímu otci poroučeti nemohl! A když přijel s pole a otec z roboty, a matka mu podstrčila nějaký ten lívaneček, věděl, že zase u nich byl pan vrchní. Snědl ho a matce odpustil,vždyť ji měl tak rád – raději než otce, s nímž ani on, ani matka mnoho radosti nezažili. Dřel sice Václav na vlastním, na robotu jezdil, ale přes to byl povahy veselé, někdy až příliš veselé. Nikdy by si nedovolil žádný ze všech chasníků, kteří na robotu jezdili, drábovi říci to, co on. Kolikráte, když v pondělí chodil dráb od čísla k číslu, na dvéře tloukl a na robotu volal, Václav pokropil mu hlavu vodou, když ji strčil do dvéří. Ač věděl, že dráb bude žalovat, nebál se – však to matička s panem vrchním spraví! A u muziky mohla na něm všechna děvčata oči nechat! Nadarmo ho chasa nezvolila stárkem! Však si na tom Mařenka rychtářova zakládala! Žádný nedovedl děvče tak roztočit, jako on a před drábem si dupnout a výsknout!
Když přišel dráb o půlnoci chasu z hospody vyhánět, aby šla spát a ráno na robotu vyspaná a čerstvá přišla, zavýskl si Václav, hodil muzikantům celý zlatník, zatančil a zazpíval si:
Ten vážanský vrchní,
ten má zlého drába,
visí mu karabáč
s ramen na záda
„Ta opovážlivost, před drábem tak vyvádět,“ šeptala si děvčata a Mařenka strachem domů utekla. Václav hodil muzikantům ještě jeden zlatník a nechal se vyprovodit muzikanty až domů.
Druhého dne byli všichni na robotě a Václav spal! A dráb nemohl mu ani křížek u jeho jména udělati, mělť starý Kudrna několik dnů napřed oddělaných. A když dráb žaloval panu vrchnímu co vyváděl, zamyslil se tento a jako pro sebe si opakoval: „Václav – Václav. . .“ Nevěděl dráb, že pan vrchní byl také jedním z milovníků panimámy Kudrnové, když byla ještě svobodná.
Měl ve vesnici Václava každý rád. Již svým milým zjevem musil se každému zalíbiti a děvčata na přástvách ho zlobívala:
„Václave, tys měl sukně nosit!“
„To byste tomu dali! – kdo by dráby zlobil? Taková zlost jen těm „copánkářům“ prospívá!“
Děvčata se rozesmála. „Jak’s to řekl?“
„Copánkáři! – zeptej se děvče zítra drába, zdali by nechtěl tvůj cop!“
„Ano, a potom bych se bála několik dní na robotu přijít a křížky by rostly . . .“
Ale přece jednou se Václav na panské vrátnici octnul. Stalo se to tak. Vezl pozdě večer fůru panského obilí a Mařenka již na něho čekala. To Václav věděl, a proto si odlehčil zpěvem:
Tihle naši páni,
to jsou grobiáni –
pošlou z roboty
pozdě po klekání!
Pan vrchní ho slyšel! „Počkej ptáčku,“ vztekal se, „uvidíme, jak budeš v kleci zpívat!“ A nechal Václava na vrátnici zavřít.
Ten večer se ho Mařenka nedočkala! Smutná šla domů, když se dozvěděla, proč Václav nepřišel.
Však ten nic si z toho nedělal a zpíval dále:
Lépe sedět na vrátnici,
nežli s pátka na sobotu
kravky vzít a pánům
jeti na robotu.
Pan vrchní se vážně zamyslil. „Čertův chlapík! Čí pak má krev? Starý je takový dobrák, dře, ani slovem nepípne a matka, ta byla vždy tichá co ji znám a Václav . . .“ Pan vrchní si vzpomněl, že za mlada měl taky nepokojnou krev. . .
„No posedí si a zítra ho pustím,“ řekl pan vrchní sám k sobě.
„Jdi a dělej trochu vážného chasníka, kam to s takovou přivedeš, leda do bílého kabátu,“ napomínal druhý den Václava.
Ten si dal klobouk na stranu a zazpíval si jda přes dědinu:
Ten vážanský vrchní,
to je hodný pán –
ráno přišel ke mně,
otevřel mně sám ...!
Více se doma zalekl otce!
„Tak to dále Václave nepůjde! Mám to pěkného syna! Z pánů si posměch tropit a skládat na ně písničky. Nepolepšíš-li se, sám řeknu panu vrchnímu, aby tě do bílého kabátu oblékli.“ Zalekl se – bílého kabátu se bála tatíček neznali žertů. Sama Mařenka večer s drobnými slzičkami v očích ho prosila, aby tak nevyváděl.
„Ty mě Václave nemáš rád!“
„Mám Mařenko . . . tolik tě mám rád!“
„A přece takovou vyvádíš! Slib mi Václave, že budeš hodný . . .“
„Budu Mařenko!“ sliboval upřímně.
Zdálo se mu to docela lehké, něco pro drahou dívku učiniti! A zdálo se, že se skutečně polepšil. Na robotu jezdil v pořádku a drábům se přestal posmívati. Jak častého svrběl jazyka vždy vzpomněl si na večer, na Mařenku. Byl proto tichý jako beránek. Ba často i koš napakovaný od maměnky panu vrchnímu zanesl, ač jindy byl by to sotva učinil. Pan vrchní poklepal mu na rameno, až na dvůr s ním vyšel a na pozdrav přívětivě mu kynul, až sami drábi v údivu zůstávali stát.
Za to večer čekávala ho odměna.Mařenka vzala ho kolem krku a tázala se:
„Jak Václave, byl jsi dnes hodný?“
„Byl, Mařenko!“
„Nevím, nevím – sama již ti nevěřím!“ a vesele se při tom zasmála a hrozila mu prstem.
Václav objal milou dívku a bral odměnu za to, že byl hodný na robotě ...
* * *
Mladé krvě se nedá dlouho poroučeti! Václav zase sem tam nějaký kousek vyvedl. To by ale nepadalo na váhu ... ale přišly ostatky a s nimi i nezbednost chasy. Ač mohla si chasa více dovoliti než jindy, přec rozpustilost musila míti jisté meze.
O ostatcích chodívala chasa s „medvědem“ a děvčata musila se vykupovati, padla-li do jeho rukou, uzeným masem, vajíčky neb penízem. Letos byl „medvědem“ Václav. Chasa těšila se na nějakou švandu – šila již čertovinu s Václavem několik dní předem! Mařenka se zase bála, aby něco nevyvedl.
Bylo by to docela v pořádku všecko dopadlo, celé ostatkové veselí, kdyby nebyl před samou hospodou, když se průvod vracel s „medvědem,“ se namanul do cesty panský dráb. Rozpustilý „medvěd“ ho do struhy zatáhl a tam okoupal. Však již tu byl pan vrchní a ostatní drábi! – Chasa se rozprchla a „medvěda“ svázaného na vrátnici zavedli.
U Kudrnů bylo boží dopuštění! Starý nadával, až se hory zelenaly. „Jen ať prý kluka do bílého kabátu oblečou, když nechce býti lepší!“ A Kudrnová a Mařenkou si mohly oči vyplakati.
Konečně rozhodla se prvá a šla k panu vrchnímu. Nebyl vrchní zlého srdce! Za mlada nebýval sám lepší! Potěšil panimámu a řekl: „Vždyť z něho může býti dobrý rychtář!“
Václav byl několik dní na vrátnici a pan vrchní chystal se mu do duše promluviti a pustiti ho. Však přišel starý Kudrna! S ohnutým hřbetem a pln pokory k panskému úředníku.
„Přišel jsem vás pane vrchní prosit, abyste toho kluka do bílého kabátu obléct nechal!“
„Pro Boha, vždyť vaše panimáma tu před vámi byla a prosila mě ...“
„Co panimáma,“ skočil mu tvrdý sedlák do řeči, až se pan vrchní podivil, „já jsem doma pánem“ – a odešel.
Zamyšlen seděl pan vrchní a divný, chvílemi i bolestný úsměv pohrával kolem jeho rtů. Mohl by vlastní otec se svým synem tak nakládat?
„Václave,“ řekl, „tatík tvůj zde byl; chce abych tě do bílého kabátu nechal obléci!“
„Třeba do čertovy kůže!“ zahučel Václav.
Druhého dne, než slunko ozářilo u mlýna vysoké topoly, jel Václav k Brnu a zářivý paprsek sluneční našel jen plačící Mařenku pod topoly . . .
* * *
Uplynulo pár let ... Ve Vážanech se leccos změnilo. Kudrna stal se rychtářem a byl od lidí více nenáviděn než sám vrchní. Jak ne? Syna – vlastního syna na vojnu sebrat nechá! Však dělal pána, co byl rychtářem! S novým panem vrchním si i ruku podával. Starý odešel, byv v úřadě povýšen. Rád šel z Vážan – věděl, že panimáma Kudrnová pláče. Však řekla mu na rozloučenou: „Víš, čí byl Václav syn?“ A pana vrchního to bolelo, ale bylo již pozdě.
Mařenka byla již selkou, jen očka se jí někdy pokalila vzpomínkou na Václava.
Nezapomněla matička ... Když vypukla „francouzská“ vojna, často dala na modlení za svého jedináčka. A když táhla vojska rakouská a ruská k prateckému kopci – hledávala a ptávala se po Václavovi.
„Kdybych ho alespoň ještě viděla,“ šeptávaly její rty. A uviděla ho!
„Když dne 5. prosince 1805 rozprášil slavný císař Francouzů, Napoleon I., spojené vojsko ruské a rakouské v tak zvané bitvě „tři císařů“, prchala poražená vojska od Pratce přes Hostěrádky k Vážanům a Šaraticím. K Vážanům spěchal hlouček prchajících vojínů a nesli s sebou těžce raněného. Přišli ke vsi na mírné návrší, když stihatelé byli jim v patách.
„Položte mě zde, kamarádi,“ prosil raněný, „jsem zde v rodné obci.“
Přišli zvědavci z vesnice a prohlíželi raněného. „Ježíš Maria,“ zvolal kdosi, „vždyť je to Kudrnův Václav!“
Matička jeho přiběhla a se zoufalým pláčem vrhla se k němu.
„Václave, mé drahé dítě!“
A líbala v slzách svého jedináčka.
Domů ho ani nedonesli!
„Matičko ... jsem u Tebe ...“ zašeptal několikrát, stiskl matce silněji ruku a zemřel.
Pochovali ho na vážanském hřbitově a na těch místech kde zemřel, nechala panimáma Kudrnová postaviti Boží muku, neb tam syna naposledy viděla ...