kamenná boží muka

Kamenná boží muka v jižních Čechách a přilehlé Moravě, II
Zdenka Paloušová
Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, 2009
***
     „Kamenná boží muka jsou jedním z nejstarších hmotně dochovaných dokladů zbožnosti mimo liturgické prostory… Smysl božích muk je možno hledat ve snaze po uchování společenské paměti., zejména však v projevech upřímné zbožnosti, touhy po ochraně a pomoci Boží. Jsou vyjádřením hlubokých díků a proseb, mají přinést úlevu od utrpení a zapudit možné budoucí ohrožení jednotlivců i komunit. Pilířky a sloupky božích muk byly v průběhu staletí poškozovány, opravovány a znovu vztyčovány. I dnes potřebují naši ochranu, aby nás mohly chránit.“ 
(z textu na záložce obálky knihy)
***
     „Povznášejícím a uspokojujícím pocitem z úplné, celistvé a dokonale utvářené krajiny pod ochranou Boží – takto může být obdarován pokorný návštěvník, pokud je mu propůjčena schopnost vnímat její tiché, nenáročné strážce, kamenná boží muka. Krajina se jimi zdá být dotvořena do dokonalosti – nic již neschází, jen zůstat stát a nechat na sebe tuto tajemnou, jímavou krásu působit.
    Jak mohl náš předchůdce dokázat vyjádřit takové souznění s okolním světem, kde se vzaly ony, dnes již v čase jakoby promarněné, rozmělněné schopnosti? Příroda tehdy byla člověkem pozitivně „polidštěna“, stávala se krajinou. Tehdejší život byl pro valnou část populace tak tvrdý a nesnadný, že obracení se k Bohu mnohokrát denně bylo jedinou oporou, jediným zdrojem síly nutné k tomu, aby byl život k unesení…“ 
***
     „Hustota osídlení české krajiny, v níž je možné z většiny obydlených míst do dalších doputovat během jednoho dne, se stává průhledem skrze clonu času pojmem relativním. Směrem do minulosti se hustota v některých místech ztrácí a vnímaná míra vzdáleností tím nabývá. Krajina sice byla již ve středověku protkána poměrně dostatečnou sítí obchodních stezek, propojujících jednotlivá sídla, i menších, méně frekventovaných cest, avšak bezpečné cestování nebylo žádnou jistotou…“
***
     „Cesty, tyto tepny krajiny a života, byly pro putujícího tím nejčastějším dějištěm neblahého střetu s vnějším světem, stávaly se místem těžkých zranění, nezřídka i smrtelných. Místa tragedie mohla být označována sakrálními znameními – velmi často pašijovými výjevy, mezi nimiž vévodil kříž a sloup. Sloup proto, že u něho byl Ježíš Kristus bičován a počala od něho cesta na Golgotu.“